MENU

VELKÉ BOTANICKÉ INVAZNÍ BÁDÁNÍ. PŘEDSTAVUJEME ŠPIČKOVÉHO VĚDCE Z BOTANICKÉHO ÚSTAVU AV ČR

Pravidelně se řadí mezi procento nejcitovanějších vědců světa v oboru ekologie a environmentálních věd.
V Botanickém ústavu Akademie věd ČR se profesor Petr Pyšek věnuje invazním rostlinám. Je spoluautorem jejich světové databáze a zásadně přispěl k vytvoření klasifikace nepůvodních organismů, která se dnes po celém světě používá. V SIC jsme rádi, že můžeme s Botanickým ústavem AV ČR spolupracovat.

Invazní rostliny neznají hranice. Vy jste se zasloužil o to, že evropské země postupují v boji proti nim společně. Jak jste toho s kolegy docílil?

Naše systematické celoevropské úsilí trvá už zhruba dvacet let, mapujeme situaci, analyzujeme invaze nebezpečných druhů a formulujeme zákonitosti, kterými se invaze řídí. V Evropě se vyskytuje přes 12 tisíc nepůvodních organismů, z toho až patnáct procent potenciálně škodlivých. Na základě práce naší vědecké komunity Evropská unie přijala v roce 2015 nařízení o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů, vznikl seznam 37 druhů, které se nesmí dovážet, rozmnožovat a s nimiž se nesmí obchodovat. Seznam se aktualizuje, dnes už obsahuje 66 druhů a určitě jich bude přibývat.

Kdy vlastně začaly být zavlečené rostliny vnímány jako problém?

Britský zoolog Charles Elton už v padesátých letech století (ve stejném roce, kdy jsem se narodil) vydal vizionářskou knihu, která upozorňuje na nebezpečí živočišných i rostlinných invazí. Až v osmdesátých letech mezinárodní Vědecký výbor pro environmentální problémy SCOPE vyhlásil program Ekologie biologických invazí. Invaze se začaly intenzivně studovat a od té doby jsme ušli velký kus cesty, každoročně vycházejí tisíce odborných článků mapujících kontinenty a studujících
mechanismy invazí a jejich důsledky.

Jak jste se dostal k výzkumu invazí vy?

Když jsem v roce 1982 dostudoval, o biologických invazích jsem nanejvýš tušil, že existují. Až o dekádu později přišlo mé první opravdové střetnutí s invazními rostlinami. S otcem, též botanikem, jsme začali mapovat rozšíření bolševníku velkolepého a výsledkem byl článek o historické dynamice invaze této rostliny v ČR, vyšel v roce 1991. Byla to moje první publikace o invazích.

Tehdy se začalo postupně rozvíjet poznání i dalších zavlečených druhů v Česku?

U nás měl výzkum invazí velmi dobré podhoubí, aspoň co se rostlin týče. V roce 1962 vznikl Botanický ústav Československé akademie věd. Jeho ředitel Slavomil Hejný i celá tehdejší generace botaniků se zabývali synantropními rostlinami, které obsazují narušená, člověkem vytvořená stanoviště a z nichž je mnoho nepůvodních. Znalost flóry u nás byla vždy mimořádná a důkladná, což dokazuje i monumentální mnohosvazkové dílo Květena ČR, které začalo vycházet v roce 1988. Bylo tedy na čem stavět.

Vy jste svůj vědecký zájem brzy rozšířil na celý kontinent.

Ano a posléze na celý svět. V roce 2002 jsme sepsali první národní katalog invazních druhů, v témže roce jsme s mým jihoafrickým kolegou, přítelem a souputníkem Davem Richardsonem navrhli novou klasifikaci nepůvodních rostlin, podle stadia při invazi – zda se druh udrží jen dočasně, nebo v novém území zdomácní a začne se pravidelně množit, či zda se dokonce rychle šíří. Tehdy pro nás nastala zlatá éra bádání – startovaly projekty Evropského rámcového programu. S nimi přišlo moje první velké invazní téma – zúčastnil jsem se mezinárodního projektu na výzkum bolševníku, který dodnes patří mezi nejnebezpečnější invazní rostliny.
V 6. rámcovém programu se odehrály dva velmi důležité projekty, DAISIE a ALARM, během nichž jsme zpracovali první evropskou databázi všech rostlinných i živočišných invazních druhů, včetně zhodnocení rizik a popisu vzájemných příčinných vztahů. Vytvořila se tehdy skvělá mezinárodní komunita lidí, která dodnes intenzivně spolupracuje.

Jaké další velké mezinárodní projekty máte „na svém kontě“?

Na celosvětovou databázi GloNAF, která je v současné době nejpodrobnějším a zcela zásadním globálním zdrojem znalostí o rozšíření nepůvodních druhů rostlin, můžeme být opravdu hrdí. Dávali jsme ji dohromady
s několika kolegy z Německa, Rakouska a Anglie, ale data nám poskytli spolupracovníci z celého světa. Díky této databázi jsme mohli jako první popsat, jak se rostliny v průběhu několika staletí stěhovaly po zemském povrchu, které kontinenty byly zdrojem invazí a které byly spíše jejich příjemcem. Výsledky jsme publikovali
v roce 2015 v časopise Nature, pod článkem je podepsáno 65 autorů, což příznačně odráží onen globální charakter spolupráce, pro invazní biologii dnes tak typický.

O průhonickém Botanickém ústavu se tedy ve světě rozhodně ví.

Člověk se nerad chválí, ale řekl bych, že pokud jde o biologické invaze, máme postavení jednoho
z nejrenomovanějších světových pracovišť.

Má svůj nebezpečný seznam i Česko?

Takzvaný černý a šedý seznam nepůvodních rostlin a živočichů pro Česko vyšel v roce 2016. Uvádíme v něm nejen nejnebezpečnější druhy jako bolševník nebo křídlatku, ale také druhy, které u nás zatím škodí málo nebo neškodí vůbec, ale mohou působit problémy v budoucnosti. Pořád zdůrazňujeme, že je třeba mezi nepůvodními druhy rozlišovat a přistupovat k nim případ od případu, podle kontextu. Například akát – stará výsadba uprostřed běžné krajiny není až takový problém. Sázet akáty ve městech je dokonce užitečné, jsou zdrojem nektaru pro včely. Vždy je ale nutno hlídat, aby se takový druh nezačal šířit do okolní krajiny. Když akát začne pronikat třeba do ochranářsky cenné stepní vegetace, je schopen lokalitu rychle celou zarůst – a tomu je třeba zabránit.

Z vašich poznatků tedy vznikají nejen celoevropská nařízení, ale konkrétní návody pro ochranu přírody, management krajiny?

Spolupracujeme se státní správou, s ochranou přírody, poslední dobou se konkrétní poznatky našeho bádání začínají uplatňovat i v managementu a politickém rozhodování, ale obecně je komunikace mezi vědeckou obcí a praxí pořád spíše nedostatečná.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Biologické invaze jsou zábavným oborem. V přírodě se pořád něco děje, pořád je co zkoumat. Studium invazí umožňuje zkoumat, s nadsázkou lze říci v přímém přenosu, co u přirozených migrací trvalo tisíce let. Příznivé je i to, že výzkum invazí je dlouhodobě v kurzu, je na něj společenská objednávka, tudíž netrpí nedostatkem peněz ani lidí. A líbí se mi, že moje práce přesahuje hranice, s našimi znalostmi a metodami doplňujeme informace i o zemích vzdálených, kde je dostupnost dat velmi nerovnoměrná.

Prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc.

Profesor Pyšek se narodil v roce 1958 v Karlových Varech. Vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1996 působí v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích, kde roku 2004 založil oddělení ekologie invazí, působí též na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty UK. Podle databáze Web of Science se od roku 2014 každoročně řadí mezi jedno procento nejcitovanějších vědců světa
v oboru ekologie a environmentálních věd, je druhým nejcitovanějším vědcem v Česku. Získal mimo jiné cenu Praemium Academiae (2010), Cenu Františka Běhounka (2016), Cenu Roberta Whittakera od Americké ekologické společnosti (2017), Cenu Neuron za významný vědecký objev (2018) a Cenu Alfreda Russela Wallace od Mezinárodní biogeografické společnosti (2021). Je členem Učené společnosti ČR a čestným členem České botanické společnosti. Jeho otec Antonín Pyšek (1929–2002) byl předním odborníkem na synantropní flóru ve středoevropském měřítku, v rodinné přírodovědecké tradici pokračuje i dcera Klára Pyšková společně zkoumají mj. biodiverzitu jihoafrických savan.